3. kapitola

28. září 2007 v 19:16 | zlatonka |  Maselilyveryrus
Zařazování

Ke vchodu do školy se nám teda povedlo doplout. Nikdo (ani já) nepřevrhl svou lodičku.
U vchodu na nás čekala přísně vyhlížející dáma.
"Vítejte v Bradavicích. Jsem Minerva McGonagalová. Dovedu vás na slavnostní hostinu, kde budete zařazeni do kolejí. V koleji strávíte většinu volných chvil během vašeho studia. Bude to pro vás něco jako bruhý domov. Za vaše úspěchy kolej body získá a za vaše neúspěchy nebo překačování školního řádu jí budou body odečítány. Přeji vám při rozřazování hodně štěstí."
Potom, co ze sebe vysypala tyto informce (což si musela dva dny už trénovat před zrcadlem), otevřela obrovskou bránu.
Naskytl se mi první pohled dovnitř. Vypadalo to tam jako na nějakém zámku. Měla jsem strach, že zašlapu koberec a šáhnu na něco na co se nesmí sahat… Bylo tam nádherně, ale všechno to bylo aš moc nádherné.
Já bych radši byla někde, kde bych se nemusela bát dejchat…
McGonagalová nás vedla, dokud jsme nedošli k obrovským dveřím. U těch jsme zastavili a McGonagalová je otevřela.
Vešli jsme do obrovské jídelny, v níž byly čtyři stoly plné studentů, kteří k nám zvědavě natahovali krk, a jeden stůl v čele, za nímž seděli profesoři. Před tím stolem byla postavena stolička, na které ležel starý klobouk. Podívala jsem se na strop. To co jsem uviděla mne totálně zarazilo! To,co totiž mělo být strop, tam nebylo! Nebo možná bylo, ale nebylo to vidět. Dívala jsem se totiž na oblohu plnou hvězd. Pak jsem si ale všimla, že ostatní okolo mne zastavují. Zastavila jsem taky.
Byli jsme před stoličkou s kloboukem, který zrovna začal zpívat:

"Před pradávnými časy,
v krajině řek a hor,
nebyly školy asi
a vládl hladomor.
Našly se čtyři hlavy,
hledaly řešení,
a dohodly se sami,
že školu postaví.
Sami si vybírali,
koho kdo naučí,
pak ale umírali,
kdopak to dokončí?
Já jsem byl vybrán,
abych vás rozdělil.
Do čtyř kolejí,
podle vlastností a sil.
Kdo touží po moci,
je ctižádostivý,
toho by vybral
Zmiozel lstivý.
Odvažní pánové
se srdcem udatným,
z těch by měl radost
sám Godrik Nebelvír.
Ti co mají hlavu,
umí ji vždycky použít,
ti neztratí se v davu,
do Havraspáru mohou jít.
Na poctivé a dobré,
co rádi pomohou,
ty mezi sobě rovné,
uvítá Mrzimor.
Už na tebe tu čekám,
aych tě zařadil,
Nasaď mne na svou hlavu,
kam patříš prozradím."

Klobouk dozpíval a všichni v sále začli tleskat.
Ježkovo stehno! Teď nás jako budou dělit na čtyři části? Já se z toho zjevím. Vůbec se mi tu nechtělo před celou školou ze sebe dělat idiota… Co se vlastně od nás očekává? Ten klobouk říkal cosi, že si ho máme nasadit na hlavu. To to jako budou vybírat podle toho, kdo bude vypadat líp a kdo hůř?
McGonagalová mezitím přečetla první jméno.
Nějakej Black Sirius došel sebejistě ke klobouku a nasadil ho na hlavu. Nevypadal v něm zas tak špatně… V tom, jak kdo vypadá to ale asi nebylo. Klobouk totiž najednou zakřičel:
"Nebelvír!"
Siriusovi se na tváři objevil úsměv a vydal se k jednomu ze stolů, kde si sedl.
Profesorka se podívala do seznamu a přečetla další jméno. Potom pokračovalo další jméno a potom další jméno.
Lily byla zařazena do Nebelvíru.
Doufala jsem, že mne profesorka nepřečte. Nechtěla jsem jít k té stoličce a nasazovat si před všema ten klobouk. Taky jsem nechtěla studovat na této škole a doufala jsem, že by to celé mohl být nějaký omyl. Třeba by mne mohli poslat domů!
"Marie Leitnerová"
Tak nic… Profesorka mne přečetla. Pomalu jsem tedy začla klopýtat směr stolička. Sedla jsem na ni a na hlavu si dala klobouk.
Doufám, že aspoň dostanu vši…
"No dovol!"
Lekla jsem se, protože mi najednou někdo řekl do uší no dovol… Co to tím ale myslel?
"Já žádný vši nemám!"
Jejda! To jako mluví ten klobouk? To ale znamená navíc, že umí číst myšlenky…
"Ano umím"
No, chce si pokecat, tak dobrá…
Hele, dnes už si tě nasadilo na hlavu několik lidí. Mám navíc takovej divnej dojem, že tahle ceremonie se opakuje každej rok. To, že tu někdo přede mnou měl vši je víc, jak pravděpodobný. To už je riziko toho, že si víc lidí dá stejnou čepici. Nemohl bys už konečně zařvat jméno mé koleje, ať tu na mě nezírá celá škola, jak na idiota?
Asi to ode mě bylo hnusný, ale bylo to přesně to, na co jsem myslela.
"S tebou to bude těžký. Kam bys chtěla?"
Proč by to se mnou mělo bejt těžší než s otatníma? Je mi fuk kam se dostanu.
"Právě proto je to s tebou tak těžký… Ostatní maj alespoň trošku představu, kam by chtěli."
Já chci na gympl. Pak jsem chtěla vystudovat matematiku. Místo toho sedím tady a povídám si s kloboukem… Kam jsem se to dostala?
"Hm… Tak to vypadá na přesně vytyčený cíl. Nebyla jsi náhodou na minulé škole nejlepší ze třídy?"
Byla… Proto jsem šla taky na gympl!
"Tak to už je mi jasný - Zmiozel!"
Poslední slovo už zařval nahlas a já byla ráda, že už můžu pryč. Toho klobouku jsem se hned zbavila a sedla na první volné místo.
Všici okolo se na mne nějak divně dívali a holka vedle mne řekla:
"Nejsi náhodou ze Zmiozelu?"
Nechápala jsem kam tím míří…
"Jo, jsem. Proč?"
"Tohle je Nebelvírský stůl. Zmiozelští maj stůl támhle," a ukázala přes celou místnost.
Jen jsem vytřeštila oči… Toto je jako děs. Tady si člověk ani nemůže sednout, kam se mu zachce! Zahuhlala jsem teda něco, co by se dalo vysvětlit jako omluva a vydala se přes celou jídelnu.
Všici na mne koukali a smáli se.
To mi to teda hezky začíná.
Našla jsem volné místo a sedla si, doufám, že tentokrát už k správnému stolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 3. října 2007 v 14:00 | Reagovat

Super. Trapas hned na začátku studia... to se mi taky stalo. Jsem zvědavá na pokráčko :-D

2 zlatonka zlatonka | 4. října 2007 v 16:47 | Reagovat

mě naštěstí ne... :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.