2. kapitola

28. září 2007 v 19:08 | zlatonka |  Maselilyveryrus
Přes jezero

Tak ten vlak přecijen nakonec zastavil. Už jsem si myslela, že tam pojedu dva dny!
"Už jsme tady!" Řekl Severus úplně nadšeně.
Lily se začla usmívat snad ještě víc než před tím…
Všichni se vyvalily na nástupiště jak velká voda. Já jsem šla taky, ale nějak jsem si na rychlosti nedávala záležet…
Na nástupišti všici někam mířili. Já jsem tu byla poprvé, tak jsem doufala, že mne vedou správně. V tom jsem si ale všimla člověka, kterej vypadal asi jako dva, možná i tři, člověkové. Měl na sobě ohromný kožich a v ruce držel lucernu. Tvář měl skoro celou zarostlou a křičel:
"Prváci! Prváci! Pojďte za mnou!"
Zamyslela jsem se, co by stalo, kdybych za ním prostě nešla… Pak jsem si ale řekla, že nebudu dělat problémy hned první den a poslušně jsem se za pánem s lucernou vydala.
Došla jsem tedy k němu. On se na mne podíval a řekl:
"Tak ty už jsi snad poslední. Já jsem Hagrid, pojďte za mnou."
Pocit, že všici čekali jen na mne byl senzační… Fakt… Ať žije ironie… Když se to tak ale vezme, proč ne. Já sem jedu jak idiot celej den a ani o to nestojím. Tak ať si ti natěšenci chvilku počkaj…
Teď už byla celkem tma. Hagrid nám na cestu svítil lucernou. I přesto jsem ale po cestě celkem klopýtala.
Zastavili jsme až u nějakýho jezera. Tam Hagrid zase promluvil:
"Rozdělte se do čtveřic a nasedněte do lodiček."
Pomyslela jsem si co je to za blbost. Pak jsem si ale všimla několika zaparkovanejch loděk a zaplavila mne hrůza. Vodu mám ráda a vždycky jsem si přála sjet nějakou řeku. Nikdy ale nebylo mým snem, že si to poprve zkusím v noci a to ještě při prvním setkáním se svou budoucí třídou.
Rychle jsem našla Lily a Severuse, abych se aspoň nemusela s nikým novým seznamovat. Už takhle se mi to vůbec nezamlouvalo…
Pořád jsem v koutku duše doufala, že nejsem po tatínkovi. Tomu se povedlo převrhnout i pramici na přehradě.
Za nama do loďky se přidal ještě kluk, který se nám představil jako Remus Lupin. Pokud jsem si myslela, že Lily je natěšená, tak nevím, jak popsat toto.
Remus měl na tváři obrovský úsměv a vypadal, že by se do toho jezera nejradši vrhl a přeplaval ho, aby tam byl dřív.
Ikdyž… To já možná taky. Ne ale proto, abych tam byla dřív, ale protože jsem chodila do plaveckýho oddílu. Myslím, že plavání mi jde. Byla jsem dokonce i na několika závodech. Myslím, že by to na budoucí spolužáky udělalo určitě větší dojem, než když teď převrhnu loďku.
S řízením loďky si ale zjevně nikdo z mých spolucestujících nedělal starosti…
Všici jsme už teda byli nalezlí v nějaké loďce, když v tom se loďky daly pomalu do pohybu. Nikdo je nemusel nijak řídit, ale jely samy. Vlastně jsem mezi čeroději… Pořád si na to nemůžu zvaknout. Vlastně, ani nechci.
Tak jsme pomalu pluli přes jezero. Kdybych plula kamkoliv jinam, tak bych si to celkem úžívala… Ne, byla bych šťastná jak blecha.
Najednou se mi naskytl pohled na obrovský hrad. To snad není možný! V jeho oknech se dokonce svítilo! Tak to bude hezký pokud bude ta škola v takovéhle hezké přírodě.
Pak jsem si ale uvědomila, že všechny děcka mají úplně vyvalené oči a pusy tak otevřené, že by to vedoucí pěveckého sboru, asi zbláznila štěstím… Vždycky strašně nadělala s tím, že máme málo otevřenou pusu. Prej se nám tam musí vejít tři prsty… Do toho sboru už ale asi nikdy nepůjdu… Co bych za něj teď dala!
Nedalo mi to a zeptala jsem se:
"Hele, Remusi, Na co tak všici zíráte?"
Remus se na mne udiveně podíval.
"Ty to nevidíš?"
"A co bych jako měla vidět?"
"No přece Bradavice!"
Rozhlídla jsem se, abych se podívala, co to mám vlastně vidět. Pořád jsem ale viděla jen ten hrad. Ukázala jsem na něj a zeptala se:
"To jako myslíš tohle?"
Remusovi se na tváři opět objevil ten úsměv.
"Ano, to jsou Bradavice."
Tak toto bylo dost i na mne. Vůbec jsem nebyla schopná slova… Nikdy jsem si ani nepředstavovala, jak může škola čar a kouzel vypadat. Teď jsem ji tu najednou viděla… Byla nádherná…
Uvědomovala jsem si, že mám otevřenou pusu daleko víc, než na tři prsty, ale nezavřela jsem ji. Nebyla jsem schopna ji zavřít. Jen jsem seděla a zírala na ten obrovskej hrad, kterej ve tmě vypadal nádherně…
Poprvé jsem si uvědomila, že by to vlastně ani nemuselo být tak špatné… Poprvé jsem si připustila, že se mi tam třeba bude i líbit.
Pak jsem se ale vzpamatovala. Vzpomněla jsem si, jak mám ráda matematiku, kterou se nikdy pořádně nenaučím… Ne, ve škole, kde se neučí matematika se mi líbit nemůže.
Čeká mne sedm let hrůzy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.